Tradiční čínský kalendář během roku poskytoval několik významných příležitostí na setkávání, ať už šlo o svátky zasvěcené mrtvým předkům či živým lidem. Hranice mezi světem zdejším a záhrobím však nebyla přísně vymezená, během oslav se pokaždé vzpomínalo též na zesnulé, přinášely se oběti předkům a řadě božstev. A jak už to tak v čínském světě chodí, důležitou součástí všeho dění bylo vždy jídlo. Jídlo každodenní i sváteční, určené pouze pro výjimečnou událost.
Na podzim si i dnes můžete na čínských ulicích všimnout množství stánků prodávajících kulaté „měsíční koláčky“ jüe-ping (yuèbǐng 月饼). To upomíná na Svátky podzimního středu Čung-čchiou-ťie (Zhōngqiūjié 中秋节), jenž se slaví patnáctého dne osmého lunárního měsíce, tedy o úplňku někdy koncem září kolem dnů podzimní rovnodennosti. Letos připadly už na 12. září, v příštím roce si čínský svět na svůj oblíbený svátek počká až do 30. září (bude moci tradiční lidové oslavy spojit s volnem ke státnímu svátku, takže si někteří užijí až týden volna. Letos jim to nevyšlo, zákonem dané sváteční volno připadlo na sobotu, neděli a pondělí. Tři sváteční dny volna však měli v mnoha průmyslových podnicích, kde nemusí být dobou pracovního klidu náš víkend, ale třeba počátek týdne.)
Říká se, že právě v tento den je měsíc jasnější a plnější než kdy jindy. Zároveň v severní Číně nastává doba, kdy už je úroda z polí pod střechou; lidé mohou oslavovat podzimní žně a připravit se na příchod zimních měsíců. V jižní Číně to byl především svátek druhé úrody rýže, která dozrávala na polích, svátek znovuzrození přírody. Je spojován zejména se symbolikou luny a jejího chladného bílého světla. Měsíc a voda se ztotožňují se ženským principem jin (yīn 阴), jenž během podzimu ovládne přírodu a dovede ji do zimy.
S každým tradičním svátkem se v Číně pojí řada pověstí a legend. S podzimními svátky je spojený příběh o víle Čchang-e (Cháng’é 嫦娥), manželce bájného lukostřelce Iho (též zván Chou-i, Hòuyì 后羿), který za zásluhy o lidstvo dostal od bohů elixír nesmrtelnosti. Manželka však v jeho nepřítomnosti lék požila a ze strachu před manželovým hněvem prchla na odvrácenou stranu Měsíce. Tam vyzvracela obal pilulky a ten se proměnil v bílého zajíčka. Prý ji za úplňku můžeme na Měsíci i s nefritovým zajícem uvidět. Občas můžeme vidět také její pozemské „převtělení“ – otcové čínského vesmírného programu totiž své sondy k Měsíci pojmenovali právě podle této bohyně.
V tento den Číňané uctívají měsíčního boha či bohyni. Současně je to rovněž den zrození boha země. Obětinami lidé vyjadřují vděčnost Nebi i Zemi za dary přírody. Zároveň si připomínají blížící se konec těžkých polních prací, které tento svátek symbolizuje. Bůh měsíce je pokládán i za ochránce milenců, kteří se k němu modlí za to, aby mohli navždy zůstat spolu. Staří Číňané věřili, že měsíční bůh neboli Stařec z Měsíce rozhoduje o všech pozemských manželstvích a jeho rozhodnutí je nezvratné a neovlivnitelné. Toto přesvědčení snad mělo v minulosti navodit pocit podřízenosti rozhodnutí rodičů o budoucím partnerovi.
Je to jeden z neobvykle klidných, tichých čínských svátků. Protože měsíc symbolizuje sílu jin, provádějí příslušné obřady svátečně oděné ženy, ozdobené větvičkami vonného skořicovníku (osmanthus), a to večer na oltáříčcích na volném prostranství, kam se kladou symbolické obětiny a pálí vonné tyčinky. V mnoha oblastech je zvykem v ranních hodinách obětovat na rodinném oltáři předkům a bohu bohatství. Luna, každý měsíc znovu vznikající i zanikající, symbolizovala pro staré Číňany nesmrtelnost a její obyvatelé byli ochránci věčného života. Proto je lidé tuto noc zvali mezi sebe ve snaze získat aspoň něco z jejich magických schopností.
Měsíční úplněk je v Číně rovněž symbolem rodinného kruhu. Rodina pod vedením nejstarší ženy obětuje na dvorku či na zahradě Měsíci, zapalují se kadidlové tyčinky a společně se oslavuje dobrá úroda. Pojídají se přitom „kulatá jídla“, například hrozny, rozinky, různé druhy ovoce, semínka, vajíčka, oříšky, ale především zmíněné „měsíční koláčky“ zdobené mytologickými výjevy (měsíční palác, nefritový zajíc, větvičky skořicovníku atd.) či různými průpovídkami a nápisy pro štěstí. Náplň je různorodá, někde se do koláčků dává arašídová pasta, jinde zelenina, maso, slaná či sladká náplň připravovaná z bobové pasty, ořechů, lotosových semínek, šunky, vajíček, kuřecího masa, kandovaného ovoce, datlí atd.
Měsíčním koláčkům se neříká vždy jüe-ping, protože slovo ping (bǐng 饼), koláč, je homofonem slova ping (bìng 病), nemoc; někteří tudíž dávají přednost termínu jüe-chua (yuèhuā 月花), měsíční květy. Měsíční koláčky se na obětním stolku uspořádaly zvláštním způsobem: muselo jich být navršeno v pyramidě třináct, jako je třináct měsíců lunárního roku. Současně to symbolizovalo „celistvost, úplnost“, „úplný kruh štěstí“. Na svátečním stolku nesměla chybět ani jídla z tykve či dýně, kterým se připisovala symbolika hojnosti a příchodu mužských potomků. Uprostřed obětin se umístila plná odměrka rýže se zapíchnutými jídelními tyčinkami jako symbol dostatku jídla pro celou rodinu. Na čínském jihu je symbolem svátků i plod jasně žlutého pomela, jehož slupky se dávají do amuletů či škapulířů.
Ve městech se rolnický původ svátků už v minulosti postupně vytrácel a měnil se ve společenskou záležitost, charakterizovanou především posezením v přírodě, obdivováním luny a popíjením teplého vína. Dokonce se k tomuto účelu stavěly zvláštní pavilony, přirozeně odděleně pro muže a pro ženy, aby bylo učiněno zadost konfuciánské etice.
V Šanghaji a okolí se během podzimních svátků konají doslova krabí hody, prý jsou tyto mořské produkty právě na podzim nejchutnější. Krabi se pojídají vaření či smažení, upravení na různé způsoby – pražení, jako trojbarevné závitky, rýžové lívanečky plněné krabím masem, směs s krevetami… A to vše vybíraví hodovníci zapíjejí lahodným chryzantémovým likérem. Vždyť právě chryzantéma (ovšem ta čínská, připomínající spíše kopretinu) je symbolem podzimu a její bohaté květy mají připomínat bohatou úrodu.
Literatura zaznamenala i jiné příběhy a pověsti, vážící se k tomuto svátku, například:
„Patnáctého dne osmého měsíce … Číňané pořádají okázalé slavnosti. Tyto svátky jsou známé pod názvem Jüe-ping (Měsíční koláče), pocházejí z prastarých dob a jsou pořádány k oslavě měsíce. V tento sváteční čas se nepracuje, dělníci však dostávají od mistrů plat. Všichni se obléknou do nejlepších šatů, ve všech rodinách vládne veselí, pořádají se všelijaké hry a zábavy. Příbuzní a přátelé si navzájem posílají koláče různých velikostí, na nichž je zobrazen symbol měsíce: křoví, v němž se krčí zajíc. Od 14. století má slavnost politický charakter, který není Mongolům příliš znám, Číňané však tuto tradici věrně zachovávají. Kolem roku 1368 si Číňané usmyslili, že svrhnou mongolské jho Čingischánovy dynastie, která vládla císařství už víc než sto let. Rozsáhlé spiknutí se rozšířilo po všech provinciích a na všech místech mělo vypuknout patnáctého dne osmého měsíce povražděním mongolských vojáků, kteří pro snazší udržení klidu byli rozmístěni ve všech čínských rodinách. Všem bylo dáno znamení lístkem vloženým do měsíčního koláče. Začalo vraždění, při němž byla pobita veškerá mongolská armáda, roztroušená po všech domech císařství. Tato katastrofa znamenala konec mongolského panství. Od těch dob si Číňané při oslavách svátku Jüe-ping připomínají spíše než měsíc tuto tragickou událost a ovšem i vítězství, z něhož pochází jejich další nezávislost.“
Cesta do Lhasy (kterou se svým druhem P. Josephem Gabetem v letech 1844 až 1846 vykonal a podle vzpomínek vypsal P. Evariste-Régis Huc někdejší misionář v Říši čínské). Praha, Mladá fronta 1971, s. 58-59.
Pro wushu.cz napsala Ĺubica Obuchová v roce 2011
